Listopad 2012

Samota

26. listopadu 2012 v 18:34 | František
Samota tíží, samota dusí, někdy i samota léčí. Záleží na založení, věku, pohlaví, pracovní vytíženosti.Samota může být bez lidí nebo i s lidmi pokud nemají k sobě patřičný vztah, míjejí se, žijí v jakési ulitě vedle sebe. Samota může být i v materiální poloze pokud jde o dům mimo zástavbu,dále od lidí, dále od zvědavých očí a nastražených uší.
Samota může být i v myšlenkové shodě mezi blízkými, spolupracovníky nebo soupeři, pokud každý stojí za svou hradbou a nepřijme to dobré od jiných je také sám, stojí a existuje na samotě i když třeba uprostřed davu, třídy ,klubu nebo seskupení,Protože často jezdím na chalupu a jsem tam tři dny až týden sám, při práci bohužel většinou, poznám,že jsem vystoupil ze samoty po příchodu do města cestou na vlak, lidé se baví, děti se smějí, auta troubí atakdále.
Někdo utíká do samoty intelektuální , rozvíjí své myšlenky, cizeluje je , třídí a seskupuje, potom náhle oslní dechberoucím projevem nebou také snůškou banalit, polopravd a sebevychvalování, měl v samotě ještě zůstat a nebo se hned tak nevracet.Samotu nelze spojovat s nějakou absolutní absencí vjemů, člověk cití bolest, odvržení od ostatních, pálí jej pomluvy, může ale najít sílu a jak bájný Fenix vzlétnout z popela a vzlétnout do výšin ducha, nají ztracenou jistotu a všem farizejům vmést do tváře, takoví jste, lžete, falešnou píseň zpíváte, odejděte, nejste hodni být v mé blízkosti.
Samota myšlenek, samota stáří, nemoci beznaděje, tělesné i duševní nemohoucnosti, někdy je třeba pomoci, podat pomocnou ruku, převést přes propast nicoty, prázdna a zapomění, jsme přeci lidé, máme se mít rádi, máme si být bratry.

To co potřebuji

19. listopadu 2012 v 22:17 | František
To co potřebuji se vejde do malého kufříčku nebo u někoho by nestačil kamion.
To co potřebuji může být hmotné nebo nehmotné.
To co potřebuji nehmotné je láska nebo alespoň pozitivní vztah, respekt druhých, duševní a tělesnou pohodu, dobrou mysl, zdraví, duševní a fyzickou sílu, vědomí,že nejsem sám, že mám rodinu a přátele, že cítím sounáležitost s lidmi dobré vůle.Potřebuji i dlouhý a šťastný život,touhu po poznání, vnímání pocitů těch druhých a úctu a sounáležitost okolí.
To co potřebuji v hmotné formě záleží na naturelu, založení člověka, rozhledu, vzdělání a povaze.
Živočišně vzato člověku stačí strava, nápoje a vše co souvisí s činností lidkého těla, Nejsem -li divoch pak bych měl mít také oděv, boty, měl bych někde bydlet, jeskyně už se moc nenosí.Když už někde bydlím potřebuji nábytek jako židle postel, skříň na oděv a prostředky k vaření a přípravě a uchování stravy.Pak následují možná zbytné věci jako auta, motorky, televize, telefony, počítače apod.Není to až tak dávno kdy lidé svítili loučemi, vařili v kamnech na dřevo, chodili pěšky nebo ti lépe situovaní jeli vozem s koníkem, nebyly telefony , už byla poštovní služba, někde jezdily první vlaky.Ti lidé taky žili, milovali, měli děti , jejich potřeby prostě jen odpovídaly době.
To co potřebuji je taky vědomí,že tuto úvahu bude někdo číst, že si z ní něco zapamatuje nebo ji označí za snůšlu blábolů (jeho volba).Každý není zázračný autor, nemá umělecké nadání, třeba jen píše jak věci vidí a nestydí se za to.

Moje osobnost

12. listopadu 2012 v 17:29 | František
Moje osobnost, to by snad měl psát někdo jiný, buď se budu vyvyšovat a chválit, nebo pokorně spytovat svědomí, nebo napíši neutrální hodnocení bez duše a srdce. Mám se vlastně rád, životem procházím více jak 65 let,někdy úspěšně, někdy škobrtám, někdy dostanu od života ránu, běh věcí je prostě takový, nelze plout na růžovém obláčku a kynout jásajícím davům a dívat se na majestátní sochy své osoby.
Osobnost se formuje postupně od raného mládí vlivem rodičů, sourozenců a příbuzných , později má vliv škola, kamarádi a v okamžiku vstupu do pracovního procesu i spolupracovníci, šéfové atd.
Moje osobnost spočívá především v uvědomnění si sebe sama, svých schopností, vlastností ale i slabých míst, můžeme se tvářit jako hrdina ale při opravdovém střetu můžeme zklamat, uhnout, zalhat, přidat se na nesprávnou stranu. Stokrát se pak můžeme zasaženému omlouvat, stokrát si vytvářet falešné zdůvodnění, jednou jsme zklamali, uhnuli, podřídili se a to břemeno neseme na sobě třeba i do konce života.
Osobnost se také mění s přibývajícím věkem, ubýváním fyzických a duševních sil, přežitých osobních tragédií , zdravotních dispozic, Člověk může své postoje změkčovat, nepůjde jako za mlada tvrdě za pravdou, někdy rezignuje, někdy plyne jen s většinovým proudem.

Náhoda je blbec

5. listopadu 2012 v 18:15 | František
Náhoda je blbec, opravdu je to tak a ne jinak, co když je náhod chytrá až vychytralá a žene nás do neuvěřitelných průšvihů nebo nás naopak nechává v klidu, v zapomění a izolaci.
Náhoda je blbec,asi ano řeknu si když jdu a sklouznu po té zprofanované slupce od basnánu kterou jakýsi blbec(jiný) zahodil, neučili ho pořádku, neví ,že jsou koše a kontejnery.
Náhodou bych už taky mohl konečně vyhrát v nějaké loterii a místo chození pěšky jezdit v limuzíně nebo létat soukromým tryskáčem, ovšem to nesměl nějaký blbec(jiný) usnout za volantem náklaďáku a na to letadlo si omylem zastřílet nějaký popleta, stačí i ti debilové co blbnou s lasery na přistávající stroje.
Takhle by jsme mohli pokračovat do někonečna, jako skládačku pokaždé nějakou náhodu připsat, třeba to jak na potvoru musíte potkat tři dny před výplatou kamaráda od něhož máte půjčených 500Kč a on nelida neví nic lepšího než ten mrzký obnos vyžadovat k vrácení.
Náhoda je zkrátka blbec, potkáváte ty jež by jste nejraději viděli úplně jinde, pokud je na chodníku jedno psí hovínko určitě okrášlá Vaši botu, jeden popletený pták něco upustí a zrovna na nový kabát.Dost už těch hororů, ono to může fungovat i naopak, potkáte někoho kdo Vám dá naději, ví o dobré místě, podělí se s Váma o radost nebo dokonce Vás pozve na drink nebo přímo večeři v nóbl podniku a nic, opravdu nic za to nežádá a považuje Vás za přítele.
Náhoda je blbec--kdo má chuť může pokračovat, místa je tu dost, neautorizuji jen urážky a hloupé kecy.